Karel on Nostr: Ano. To se opět dostáváme k tomu, co si myslíme, že je správné (i já si to ...

Ano. To se opět dostáváme k tomu, co si myslíme, že je správné (i já si to myslím). Ale konal jsi tak vždy? A buď k sobě upřímný, skutečně jsi za celé první 4 roky dítěte nepoužil násilí? Např. k připásání proti vůli, když jsi byl ve stresu a spěchal na schůzku, nebo sundání odněkud, protože tě to v tu chvíli spíš štvalo, než aby to ohrožovalo život dítěte. Tyhle situace se občas dějí, konec konců není to týdenní návštěva kulturně rozdílného kamaráda, kterému vše vysvětlíš za dva dny, jsou to náročné 4 roky a množství těch situací je enormní, takže se zvyšuje pravděpodobnost udělat alespoň občas chybu. To dítě je navíc malé a lehké, takže to prostě občas táhne k tomu ho vzít a přesunout proti jeho vůli tam, kam potřebujeme, i když nejde o ohrožení života, ale my jsme prostě unavení, ve stresu, druhé dítě pláče, u toho se vylila miska s vodou apod. A já v tuto chvíli tvrdím, že ne - není podle mě správné konat násilně proti vůli dítěte, ale zároveň ano, někdy se mi to stane (a skutečně by mi dělalo veliké potíže komukoliv uvěřit, že tak nikdy nekonal). A já si tady ty násilné chvíle přiznávám a pak se za to omlouvám (promiň, byl jsem ve stresu, promiň měl jsem strach a nezvládnul ho). No a pal může jít třeba o doktora a ty máš strach o zdraví dítěte. Já jsem teď v Africe s dvěma dětma, ten mladší chytil infekci do oka a vypadal tak zuboženě, že když jsme se dostali k místní doktorce, tak jsem byl štěstím bez sebe, že jsem mu mohl začít kapat kapky do oka (které mu reálně hned začaly pomáhat). A ano, občas jsme mu museli to oko otevřít násilím, protože zatím jen říká pár slov, nedá se s ním domluvit, ale na druhou stranu jsi v Africe a netušíš, v co všechno by se to mohlo zvrhnout… takže ano, použil jsem násilí, ne nemyslím si, že je to správně a ano, omluvil jsem se pak. O těchto situacích myslím byla řeč. O těch, kde je otázka, zda by snaha nepoužít násilí neznamenala zanedbání zdraví dítěte. A tam to pro mě platí stejně jako když jsem byl párkrát ve stresu a dítě přesunul. Nejsem dokonalý, občas z různých důvodů provedu násilí, ale nikdy se ho nesnažím ospravedlňovat, prostě jdu a omluvím se za to. Stejně jako bych možná zakleknul kulturně rozdílného kamaráda, kterého právě uštkl had a hrozilo by mu, že buď mu aplikuji něco proti jeji vůli, nebo pak přijde o nohu. Asi bych to udělal a zpětně ho poprosil za odpuštění.